neděle 21. srpna 2016


vlastně jsme asi dokonalý, jsme to co jsem si vždycky určitym způsobem představovala, to, co jsem vždycky určitym způsobem chtěla a tak se teda chovám jako největší pokrytec ze všech... pokaždý když na ulici potkáváme pár tak konstatujem že se stejně rozejdou a pokaždý když se maj potřebu objímat a líbat smějem se, i když jsme ještě horší, vlasně nejhorší a tak hledáme vhodný místo kde si to rozdat tentokrát, kde se můžem chovat jako ty největší pokrytci

je skvělý projednou trávit čas s někym kdo se nebojí, kdo je schopnej chodit kam si zamaneš a udělat (ti) co si vymyslíš, obědy, večere, procházky, kafíčka, chodí za mnou do práce a za těch pár měsícu se mu toho povedlo víc než tobě za dva roky, asi bych měla bejt nejštastnějsí, měla bych se milt nejlíp a já se tak mám, ale ne přesně tak jak bych chtěla, nějak se to ve mně všechno totiž pere, chvíli se mám nejlíp a v druhou je mi do breku, sama sobě hledám záminky proč ne tenhle kluk, proč už nikdy žádnej chudáček i když tohle je úplně jiný, i když tohle je vlastně dokonalý, takže zatimco píšu  tyhle řádky nechávám se objímat a přemejšlim jak je možný cos to z mě udělal, kdy jsem se stala takovou pokřivenou osobností a nevim jestli to jsou snad komplexy z odmítnutí (zas a znovu), ale mám potřebu od sebe furt odhánět lidi, nechci nikoho a přitom všechny, vždyť i moji kamarádi radši pijou s tebou a mňe se ani nezeptali jak se mám. a mám se dobře, mám se asi nejlíp jak bych vlastně mohla, protože si konečne připadám jakože mě má někdo rád

chvílema mam takový záchvaty vzteku, křivdy a nenávisti a občas to končí slzama na hajzlu, ale furt vim že jsem v právu, já jsem ta dobrá, ta nejlepší a nejradši bych vyházela ven všechny screenshoty, všechny věci cos udělal a řekl špatně, protože toho bylo víc než si myslíš, víc než bys dokázal připustit, kolikrát sis nasral do huby a pak mě posral se záminkou že to děláš pro mě, pro dobro všech ostatních, pro to, že je to správný a všechny ty věci kolem, jenže tak to nefunguje a já nevěřim  že sám můžeš věřit tomu co tvrdíš když to už ani nedává smysl... vstávej, notak vstávej, vzbuď se a až se vzbudíš, tak jdi do prdele.

všemožně se snažim neřešit to, nestalkuju, nesleduju, nemluvim, nepíšu, trávim veškerej čas s člověkem s kterym mi je dobře, šukám i pětkrát za den, kouřim, moc nepiju, snažim se pravidelně jíst, pořád pracuju, hodně čtu a snažim se učit a přitom mi nedošlo, že jsem o tom ještě s nikym pořádně nemluvila, že jsem se z toho ještě pořádne nevypsala a tak jen sem tam trousim nejapný poznámky a neurčitý vysvětlení a teď jen čekám kdy se dostanu do bodu, kdy mi to začne bejt úplně jedno a věřim tomu že jsem na dobrý cestě, když jsem první dva tejdny nedokázala jíst a zhubla přes sedm kilo, teď se mám dobře a to mi stačí


4 komentáře:

  1. Užívej si ten dokonalej pocit, nebude totiž trvat věčně

    OdpovědětVymazat
  2. Nejhorší je, že timhle si člověk posere ten dokonalej začátek, těma vnitřníma pohnutkama, nasráním, křivdama. A pak už je pozdě si to užít čistě.
    Ale co už, přeju ti to.

    OdpovědětVymazat
  3. K čemu mít kolem sebe milion lidí, když stačí jen jeden, ne?

    OdpovědětVymazat