mám pocit že je to den vo de dne horší,nevim co se stalo, co se pokazilo nebo proč mi najednou tak přeplo; ale tentokrát blbě, že zas přemejšlim nad věcma nad kterýma přemejšlet nechci, nechci přemejšlet nad tebou ani nad ní, nechci přemejšlet nad tim čim to je, že celej tenhle zkurvenej blog je vlastně vo tobě, vo tom jak tě nenávidim, miluju, nemůžu vystát a vysát a vůbec, jdi do prdele jestli si tohleto ještě čteš, ztrať se, protože já na to už nemám, nemám na to denně poslouchat tolik řečí o tobě, denně si číst tolik píčovin, denně vidět fotky, protože mi to lidi posílaj, zajímaj se a ptaj se a pod další roztomilou fotku s tvojí novou holkou (a mojí starou kamarádkou) se objevujou komentáře že mě lidi chtěj zpátky, že jsem chudák a že jsem lepší, ptaj se proč už to nejsem já

a já na to znám odpověď moc dobře, protože já jsem lepší a řeknu to, napíšu a dokážu ještě desetkrát, stokrát, tisíckrát, protože stojim o to aby si to lidi mysleli, aby to přesně takhle bylo, protože pro mě opravdu už nemá cenu zabírat se ničím a nikým, nemá cenu nic z toho všeho a tak radši napíšu deset nasranejch článků o tom, že jsem ukřivděná, zhrzená a ubrečená a pak budu zas dva měsíce v pohodě, protože je to lepší než cokoli, lepší než to řešit s lidma který to nezajíma a nebo to s nima řešit nechci, vlastně to nechci řešit s nikym jinym než s virtuální realitou, s lidma co mě čtou nevim kolik let a jsou ke mně blíž než kdokoli, já už nic řešit nebudu, řešit věci je vlastně špatně

mám dva blogy a uvědomila jsem si, že je vlastně relativně těžký je držet naživu a hlavně rozlišovat co kam můžu napsat, resp. co bych na veřejnej blog napsat neměla, protože mě znaj lidi a já si určitym způsobem potřebuju držet nějakej ksicht a předevšim soukromí, už dávno totiž nejsem člověk, kterej má potřebu všem všechno vykecat, jsou prostě věci který musí zůstat jen u mě, ani ne kvůli názoru ostatních, ale kvůli sobě samotný, kvůli tomu, že už nedopustim aby mě někdo posral a vedením si veřejnýho blogu, na kterej píšu spoustu věcí tomu vlastně opět zase zabraňuju, lidi maj pak pocit že do všeho viděj a mě baví to pozorovat

....

jak je možný, že si takovej malej ublíženej kluk, že jsem druhá holka kterou svlíkáš, ale přesně víš co číct, co udělat a kam šáhnout, jak je možný že tak skvěle šukáš že se začnu chlubit i kamarádkám, jak je možný že seš určitym způsobem všechno co chci, ale já si stejně každej den řikám že to nechci i když to asi neni pravda, jenže furt nejsem schopná posoudit, jestli bych to takhle opravdu chtěla i v jiný situaci, v situaci, kdy bys nebyl určitá náhrada

chceš mě.