neděle 13. srpna 2017

já a moje pravidelný psaní. já a moje psaní. já a moje vztahy, já a moje známosti. já a můj život... doprdele, furt se nemůžu rozhodnout, jestli je napíču, nebo vlastně úplně skvělej, ale stoprocentně by někdo měl natočit film, minimálně by to totiž byla sranda. sem a tam, z pasti do pasti a nikdy se nezastavit.


po roztomilým slovákovy s blonďatýma vlasama, kterej už dvakrát skončil mezi mýma nohama neni ani stopy. teda, viděli jsme se, ale asi to moc nevypadá na další zábavu, dokonce jsem se dozvěděla, že má snad i holku. to sice opět není můj bussines, ale přijde mi to úsměvný, možná je to ale jen tím, že se mi vlastně i docela líbí. 


jeden večer jsme šli s jedním kamarádem na pivo. vzala jsem sebou i holku, kterou jaem o pár dní zpět nějak náhodně poznala, ale už ve chvíli, kdy jsem domlouvala pivko, měla jsem před sebou vidinu sexu. CH. zrovna vyhrál na matech dvacet tisíc, takže  měl náladu pozvat všechny na všechno, tak jsme si dali tatarák, pivka a po půlnoci, kdy kamarádka zmizela, šli ještě na maty. jemu tentokrát štěstí nepřálo, ale mně jo. z herny na jiřáku jsme šli parkem k vietnamcům pro cigára a už tam začaly padat pusy, ruce pod trikem, pod kalhotama, smích. prošli jsme riegráčema nad hlavák, kde stačilo pár prázdnejch vět a už jsem byla opřená o strom, šaty zvednutý nad prdel. začalo pršet, CH. říkal, že je to prej vlastně docela poetický a měla bych o tom napsat. směju se, vlastně mi i přijde zbytečný se stydět. ("ani nejseš první, s kterou bych jí podvedl.") to mě mrzí, bráško, a o pár dní později mám stejně v chatu nabídku na pivka, s dovětkem, že bychom si zas mohli zašukat. kdy se proberu z týhle mánie? není to jen kompenzace, není to jen debilita anebo se vážně jen fakt dobře bavím?


jeden pátek po práci se vidim se svým ex. nakonec na celej víkend končí u mě doma,  přijde mi to tak intenzivní, tak stejný jako ty tři čtyři měsíce zpátky, jako by se to mezi tím nikdy nestalo, ale už v sobotu vím, že dělám vážně blbost. a tak jsme spolu dalších pár dnil, jen ležíme, ani vlastně moc nemluvíme, jen je to celý o takových těch dotecích, který mi jsou tak nebezpečně známý. jeden večer končíme v erroru na palmovce, což je fakt error. "hele, a vy spolu teda chodíte, nebo jak?" ani jeden z nás neví jak reagovat, další noc u mě, pak dostávám horečku. dva dny mi nosí čaje, v noci mě přikrývá, ráno objíma. první večer vylezem ven a já mám hned potřebu řešit, jak to teda je. to jsem se zas sama uvalila do takový pasti, která není možná. na jednu stranu mě baví s ním být, ale na druhou stranu vím, že s ním bejt nechci. on v tom má jasno, prej je to skvělý a moje pokusy o vysvětlení toho jak se cítím nerespektuje ani neuznává.


tyvole, tak koho dalšího mám ošukat, abych se zas cejtila líp? nějak se v tom totiž začínám topit.

čtvrtek 20. července 2017

alice se dala na pití

milý deníčku, začala jsem chlastat první ligu a spát s klukem, kterej je pravděpodobně další bipolár. docela mě to s nim baví, i když ten sex neni úplně to, co bych chtěla, ale je to takový hezký, mít někoho vedle sebe, já totiž neumím být sama. od neděle do úterý jsem se s ním válela v posteli, vypili jsme napůl flašku vodky a já se propila do střízlivosti, uvařila jsem dva parádní obědy a pak dostala snídani do postele, ale furt jsem si říkala, že je to vlastně vtipný, že vidim, že dělám píčovinu. říká mi, že mám nožičky k nakousnutí a že jsem hot, já se pokaždý usměju, ale asi to nechci. občas mu přepne a začne mluvit z cesty, už se to učím ignorovat, ale je to strašidelný. oba píšeme a když jsem přišla k němu, na posteli ležela moje vlastní knížka a vedle ní sešit s nějakou jeho povídkou. rozluštila jsem z toho škrabopisu, že je to celý o nás dvou, o sexu, o zvířatech. musela jsem se nad tím pousmát a konstatovat, že mi to něco připomíná. hladí mě a škrábe skrze moje křivky a občas si mě přitáhne, jako kdybych mu patřila a asi vůbec netuší, jak moc absurdní mi to přijde, jak myslim na to, že se mi za chvíli vrátí stará láska a já už si teď dokážu představit, jak to dopadne.


vyzvedává mě po práci, s tím, že pojedem ještě do centra, jestli někoho nepotkáme. potkali jsme zrzavýho kamaráda s dalším klukem, říkám si, že je pěknej a nakonec se vyhecujeme a jdeme pro flašku zelený. zetko pro zetko, moje jméno totiž taky začíná na zet. sedáme si na náplavku, po cestě dokonce na parepetu leželi dva panáky, a jestli tohle neni pokynutí od boha k tomu se opít, tak už nevim. zelená zmizela do deseti minut, tak se vydáváme pro další, ale nakonec končíme v hospodě na pivko a fotbálek. elfí bipolár sedí na gauči, kouká do telefonu a nevypadá to, že by se bavil, přisuzuju to ale trávě, přesně proto už třetím rokem nepálim. nakonec se posouváme dál, na další flašku, na ípák. před hospodou ještě zrzavej kamarád bere flašku, neni totiž pravda, že zrzci kradou duše, my krademe flašky. bipolára to naštvalo, můj bussines to sice není, ale za vidinou večerních hrátek ho dobíhám a přesvědčuju, ať to neřeší. něco zamumlá, vytrhne se mi a na karláku pádí do píči. už trochu opojená vílím alkoholem pro chudý se tomu usměju a s ostatníma nastupuju do dvacet dvojky, směr nuselský schody. po cestě dopijem ten zbytek absolutky, po který se možná předchozím majitelům bude stýskat a u vietnamců bereme další. přicházíme za novýma lidma, vzájemně se představujem, abychom to hned v zápětí mohli zapomenout. kluci maj další tři vodky, mizí ale rychle. se zrzavým řešíme krátce bipolára, ani jeden totiž netušíme, co se stalo. pak mi přichází můj vysokej dvoumetrovej kamarád a mezitím se zas objevuje bipolár. moc se nekamarádí, tak to neřešim, piju a povídám si s vysokým, trochu mi totiž promlouvá do duše a stěžuje si, že na něj seru kvůli svejm vztahům, rádoby vztahům a sexu. možná trochu jo, ale vnímám to jinak. poslední vodky už je jen půlka, takže část kluků běží pro další, a vysokej mě zatim prosí, jestli u mě nemůže spát, protože to má blíž do práce. odmítám to, stále s vidinou sexu s bipolárem. mezitim dopijem další vodku, potkáváme někoho dalšího s becherovkou a když je mi nabídnutá, statečně si loknu. nakonec odcházím dolů po nuselskejch schodech se zrzavým a s bipolárem, ten ale se sluchátky jde po druhý straně ulice. začínám litovat, vysokej měl totiž asi pravdu, že na něj občas seru. ještě zapadáne do casina, sedim u elektronický rulety, bipolár zas někam zmizel, aniž by cokoli řekl a na smsky nereaguje. nevyhrála jsem nic, a říkám si, že je asi čas jít spát, jen se ptám zrzavýho, jestli na něj mám čekat. byl upřímnej; "jestli se mnou chceš spát, tak počkej, jestli ne, běž." tak se teda zvedám a odcházim, k baráku to mám jenom kolem bloku. a před nim stojí bipolár, neřekne skoro nic, tak jen odemknu. vzklouzne za mnou, tváří se nasraně, a ulehne do postele přesně tak, jak předtím stál. ani já se nesvlíkám, ponožky si nech kurvo, bipolár nereaguje a tak usínám. o pár chvil později ještě reaguju na esemesku od kamaráda, kterej mi píše, že je hrozně sjetej, že jsem fajn kamarádka a že mě má rád. 

ráno se probudim v 7, bipolár je pořád v kómatu a tak znova usínám, jen jsem si stihla sundat nadkolenky. když se finálně probouzim, už i on trochu reaguje... "už jsi dobrej?" "jasně." a pak rozespale do telefonu tátovi odpovídá, že se mu ozve později. beze slova, bez doteku, bez pohledu jen ležíme, když se najednou prudce zvedne, nahází si pár věcí do botahu a sbírá se k odchodu. ptám se ho, co jako dělá; "musim pryč," odpoví mi a už jen slyšim jak práskly dveře. posadila jsem se na posteli a upřímně mě to rozesmálo.


ani jsem neměla chuť to řešit, tak jsem se oblíkla a jela za kamarádkou do práce na cigáro, s tim, že pak s již zmíněným sjetým kamarádem půjdem na oběd a večer do letního kina. po obědě jsme chvíli chodili centrem, než si sedli na zahrádku na pivo. po prvím pivu se zmínil, že by chtěl tetování a za půl hodiny už jsme seděli u kamaráda na žižkově ve studiu. po opíchání jehlou jsme ještě koupili flašku jaegra a vydali se i s tatérem do další hospody. hospoda na vinohradech nás zklamala, ale po jednom telefonu jsme měli plány jasný, všechny cesty totiž vedou na scénu. flaška po cestě zmizela, ve fivuze jsme proto koupili další flašku, pak přišli další lidi, další známý, další flašky. asi v pět jsme přijeli tágem ke kamarádovi domů, kde jsem si půjčila na spaní triko mýho ex, kterej tady teď bydlí. přišlo mi to trochu úsměvný, půlka těch věcí tam byla jeho a mně tak dobře známá. měla jsem z bytu zakázáno kamkoli cpát fotky, vzhledem k předešlejm událostem by si totiž můj ex mohl myslet, že mu prcám kamaráda, naštěstí ale prcám někoho úplně jinýho a to je snad jedno.


druhej den mi začal psát tatér, že se nudí a posílat mi takový zajímavý fotky z postele, s tim, ať se stavim, asi ho totiž nebaví píchat jen jehlou. kdybych nebyla líná a střízlivá, snad bych i přijela, ale nějak to nevyšlo. s kamarádem jsme ještě šli na oběd a já pak jela domů. bipolár se ozval, ptal se mě co mám za nový tetování a teď sedíme v kupé vlaku, leží o mně opřenej a batůžek má narvanej amfetaminama a skérem. jedeme ke kamarádce a jejímu klukovi na barák, hotový double rande, úsměvný. 


jedna kamarádka mi říkala, že jediný řešení jak se z toho vymotat, je ošukat někoho jinýho. takže dávná láska, o který už jsem tu už určitě musela někdy psát, nebo tatér? nebo oba? život je sranda.


a musim uznat, že vyspat se s někym jinym mi prospělo. ale abych nepředbíhala, vezmu to po pořadě, jak už to v deníčku chodí...


s bipolárem jsme vlakem cestovali ve čtvrtek, v pátek jsem se ale viděla s tou dávnou láskou. vypili jsme každej flašku vína, abychom se vymotali z temch trapnejch dialogů a nakonec jsme skončili ve vagónu, kde jsem vyexovala během pěti minut tři vodky s redbullem. v kombinaci s flaškou vína mi to asi úplně nesedlo, takže po nějakým neidentifikovatelným časovým úseku a pivu jsem skončila venku na národce před obrubníkem, dostala jsem ze sebe nějaký ty tekutiny a nejsem si moc jistá, co se dělo v mezičase, ale kolem pátý ráno jsme s dávnou láskou přijeli ke mně domů. padly nějaký polibky, a i přes to, že to jinak bylo hrozně fajn, tohle mi přišlo vážně trapný.


v sobotu jsem odjela na týden do Janských lázní, kde jsem úspěšně celých šest dní abstinovala a říkala si, že se mi stýská po bipolárovi. když jsem pak v pátek přijela do Prahy a na celej víkend skončika u něj doma, zjistila jsem, že mě to vlastně nějak nebaví, že to ani za ten sex nestojí, a snažila si najít nějaký jiný plány.

 v pondělí jsem šla kamaráda doprovodit na tetování, nakonec ale i na mým předloktí skončil anděl z in utero. už ve studiu jsme načali nějaký pivka, v riegráčích jsme se zasekli na flašce ginu a pak jeli ještě na scénu, za nějakým relativně náhodným klukem, kterýho jsem někdy o víkendu někde potkala. už v tu chvíli se mi líbil, takže když ve čtyři ráno zmínil, že se mu nechce domů, měla jsem jasno. moje kamarádka měla pravdu, když říkala, že jediný způsob jak se dostat z toho podivnýhi koloběhu je vyspat se s někým jiným. jako bonus k fakt skvělýmu sexu jsme si i ráno vážně příjemně pokecali, bipolár mi ale teď přijde jako největší idiot. zmínila jsem se o tom další kamarádce, s tím, že je stejně lepší vysrat se na to teď a s prosbou o gratulaci, ale prý mi nebude gratulovat k namotávce. takže jsem nejspíš oficiálně lamačka klučičích srdíček, jen si stejně myslím, že po všech těch vztazích si přece můžu užívat, dokud to jde. horší na tom je, že po jednom dni bez sexu už zas přemýšlím, s kým by to za to stálo, když je mi trapný se ozývat blonďákovi z pondělka. takhle to zní, jako bych byla nějaká ultimátní štětka, ale pravda je asi někde trochu jinde. a abych byla trošku feministka, vás neštve, že když se holka s někým vyspí, je hned za kurvičku, ale kluk za frajera?


teď jedu zas z flašek a všelijakejch pofidérních kaleb domů, s tim, že si  poslední dvě hodiny píšu s blonďákem z pondělka nějaký srandy, ale jedinej můj cíl je vlastně sex. shánim někoho, komu budu moct kdykoli napsat "sex?" a on odpoví jen jo, bez zbytečnejch hrotů, intrik a výčitek... jen je na hovno, že tohle většinou úplně nefunguje. musim uznat, že je to někdy valžně těžký bejt sama, když nechci ošukat každýho idiota, kterej má péro. takže, kdo mě zachrání?



středa 21. června 2017

guess


asi je čas na deníček, asi je čas dát to celý tak nějak dohromady, vzhledem k tomu, že jsem zas sama a dělám docela blbosti a abych nemusela řešit sama se sebou jestli vážně dělám blbosti, tak dělám ještě větší, takže je asi vážně na čase něco napsat a trošku si tim srovnat vlastní myšlenky.
asi měsíc zpátky jsem po dalším rozchodu, zase v květnu, protože mě se takovýhle věci dějou rok od roku před létem. dva dny jsem si probrečela, pak se nakopala do prdele a řekla si, že nemá cenu držet teda něco, co je na hovno, začala jsem chlastat hrozný šílenosti a bavit se s blbečkama, pak s jednim z nich trávit o trochu víc času a nakonec končí u mě v posteli druhej den za sebou, sedíme na posteli a z něj se stává takovej malej architekt když staví zajímavosti na displej mýho telefonu. za ty dva dny jsme se prošnupali do jakýhosi ráje, dvě noci s Karlem a víš, že seš dobrá, že si můžeš dělat co chceš, jak chceš a nemusíš z toho mít špatný svědomí... jenže pak ti odpoledne volá kamarádka, že jí volal tvůj bejvalej a chce se s tebou sejít, jenom se to bojí napsat, a že zněl hrozně.
vodkejveš to, protože ti přijde fér se s nim sejít, ale stejně jedeš vo půl hodiny pozdě kvůli tomu předchozímu blbečkovi, kterýmu znova roztahuješ nohy. aspoň na pár minut. ("prostě jsem z tebe úplně hotovej")

no a tak jsem za nim jela, celá nesvá z toho, co se bude dít, a nakonec oprávněně. myslela jsem, že mě to zlomí, když se mi rozbrečel a nasadil takový to klasický, že ho to mrzí, že už nebude čurák a že jsem pro něj výjimečná a já tam jen seděla a furt dokola opakovala, že už to znova nechci, protože nechci, ale zároveň se necejtim dobře když vidim jak kvůli mně trpí někdo, s kým jsem ještě měsíc zpátky trávila téměř každej den. a upřímně teď nevím, co mám dělat, když mu nechci ubližovat ještě víc, přijde mi rozumnější se nevídat a nenechávat ho v naději, jenže když ti pak o pár hodin později volá, i přes ten telefon slyšíš jak se chvěje a tvrdí, že si chce jen popovídat... bolí to, ale vim, že znova už to nechci a tak se chovám jako píča. bolí to, dívat se do těch obřích modrejch očí, jak jsou opuchlý a rozmazanýma slzama, bolí to, vidět jak se dívá, když znova kroutíš hlavou protože nechceš další past, bolí to, ale jsem rozhodnutá to přejít. a vlastně to asi i přecházim docela úspěšně, když nejsem smutná kvůli sobě, ale reálně vážně jen kvůli němu, kvůli tomu, že úplně přesně vim jak se cejtí. jak teď bude následující měsíce pokaždý někde sedět a tvářit se, jakože dobrý, ale pak pokaždý když přijde domů, obklopí ho akorát sebelítost, představa toho jak to bylo všechno skvělý a svíravě těžkej pocit toho, že s nikym jinym už to takový nebude. jenže bude, přijdou lepší, hezčí, další, s kterýma bude mít tentokrát společnýho víc, než dobrej sex a debilní humor. pro mě je to jen jeden z dalších, jakkoli hnusně to může znít, ale prostě je to tak. já se oklepala, dělám teď píčoviny, bavim se a dokonce mi to celý ani nepřijde jako kompenzace, ani mi nepřijde, že bych měla potřebu ty píčoviny dělat kvůli němu. jediný, co bych si přála je to, aby byl dobrej, aby byl dobrej tak jako já, aby se bavil a za další měsíc si třeba můžem sednout na kafe a budem si vyprávět...

ve čtvrtek jsme se zas s kámoškou vyhecovaly a šly na brigádu do kabaretu (jo, je to striptýz a bordel) jako hostesky a bylo to super. člověk se zadarmo vožere, v hezkejch šatičkách pokecá s týpkama a zatančí si s holkama a ještě za to dostane zaplaceno, aniž by se musel svléct, nechat na sebe šahat anebo dělat cokoli, co nechce, takže jsem vlastně docela ready na další párty a na další cash, i když si teda nedokážu představit, že jsou holky který tohle dělaj pravidelně. na druhou stranu, jsou zas i holky který tohle dělaj pravidelně a navíc zadarmo, takže nejspíš neni co řesiť, i já v sobě mám tenhle kousek štětky kterej občas potřebuje ven.

no, takže se vlastně asi nic nezměnilo, takže jsem vlastně furt ta stejná malá holka, která jenom jde tam, kam potřebuje a za tu cestu si nabije tolikrát, že už jí´ to snad ani nevadí. ptala jsem se jednoho z těch blbečků s kterým se těd vídáme o něco víc než je zdrávo, jestli si myslí že jsem alkoholik. nemyslí. prej jsem jenom životem znuděná kurvička a o tom to asi celý je, baví mě žit svůj život do extrému, baví mě, že nikdy nevim jak to dopadne a jak to skončí, i když musim uznat že se úplně nevyplácí nechávat zajít do extrému zrovna školu, protože zas musim řešit absenci a slibovat, že se tentokrát vážně budu snažit...

v pátek jsme taky jeli s blbečkama na votvírák, kde jsem si řekla že nechci rušit čtyřměsíční detox od drog, ale Karel zadarmo je Karel zadarmo, nakonec jsme téměř celou noc seděli v pěti lidech zavřený v autě, řešili hovna, šňupali koks a kouřili cigára, protože se nikomu z nás nechtělo do tý nechutný zimy. byla jsem na festivalu po pěti letech a užila jsem si to, ale představa toho že bychom tam místo do soboty zůstali do neděle mě děsila na plný čáře, já jsem totiž zodpovědnej a příležitostnej feťák a třídenní párty bych nejspíš nedala, nebo teda jo, ale nechtělo se mi přijet v neděli večer v píči na byt a v pondělí pak řešit další povinnosti.

a když jsme u těch povinností, včera jsme se s kamarádkou jely koupat, někdy před devátou jsem stála na andělu a říkala si, že na chvíli pokecám s elfem a pojedu domů, ale pak je najednou půlnoc, já v sobě pár ciderů, koluje kapitán morgan a když za mnou elf běží s pocukrovanym displejem telefonu, bez váhání si ten zbytek slíznu a pak jen vidim jak kluci kradou nepříjemnejm němcům sud piva a ve čtyři ráno končí ten elfí blbeček zas u mě v posteli a hlavně mezi mýma nohama, a já nevim, já dopíči nevim jestli to chci a nebo ne, protože je to vlastně hezký, vlastně je to fakt skvělý, ale dokážu si dost živě představit jak to celý dopadne, jak zas jeden vztah vyměnim za druhej a po půl roce si uvědomim, že si jenom kompenzuju píčovoviny za poslední čtyři roky. ale kamarádka mi ho chválej, řikaj, že to cení a já mám radost už jen z toho, že távim čas s někým, koho maj ostatní rádi... dokonce kluci přišli na to, že jedna ze zkomolenin mýho vlastního jména zní jako nějaká droga, třeba jako nějakej speed z amsterodamu a tak furt slýchám pořád dokola, že tenhle elfí blbeček je mnou docela předávkovanej a v tom svym triku guess mě nenapadá nic jinýho, než furt dokola říkat hádej...

a je to hezký, ale co já teď s tim? zítra odlétám na tejdenní dovolenou, farma, zvířata, sardinky a moře, tak bych si měla dát detox vod všeho a hlavně od lidí.

jak tohle dopadne?

úterý 11. dubna 2017

měsíce

únor
tak jsem tady, jsem tady a píšu, píšu jak nikdy a zas ve tři ráno po x skleničkách vína a vodce a flašce vody s emkem co tak nějak kolovala po lidech - znáte to, jsem tady a poslední dva dny se mi zdá o mym ex, poslední dva dny brečim jen tak pro nic, protože se mi chtělo a protože to jinak nešlo. žárlim na kamarádku že píchá s mym bff, jakože best friend forever - znáte to. a tak jsem na sračky a asi nevim co víc k tomu, od doby co píšu mám tvůrčí krizi a už dávno jsem si zvykla, že lidi z blogu jsou ošklivý a k tomu čuráci a beztak i pozéři, co je na blogu to je svatý, přísahám... tak se ve tři ráno vracim z hospody, kdy kluk co o mně píše básničky a dělá, že ne,  vezme někomu z opuštěný peněženky dva litry, vrací mi dvě kila a kupuje cigára, hrajeme šachy a dámu ale neumim ani jedno - znáte to, kdy mě doprovází na tramvaj a dvakrát po sobě objímá (trapas) a já si říkám že nemít kluka už šukáme o pár metrů vedle - znáte to, asi se potřebuju zkurvit ale přitom celej večer píšu esemesky tomu svýmu a těšim se až zas budu vedle něj, tak čim to je, že pokaždý když poznám někoho kdo se mi líbí tak už myslim na sex. a to mám všechno co chci a furt je to málo a tentokrát vim, že se kurvit fakt nechci, tak nad tim aspoň můžu přemejšlet, ať neposeru další věc a nerozdupu další klučičí srdíčko, i přesto, že to tehdy byl (nebo vlastně byly?) jen kroky z čirýho zoufalství...


já fakt kurva nevim, co se mnou poslední dobou je. fakt netušim, proč se ve mně střídaj pocity nekonečnýho štěstí a pak mi najednou přepne a mám pocit, že je všechno napíču... a tentokrát asi nebude problém v mým klukovi, ale ve mně, v tom, že jsem v podstatě čtyři roky nebyla sama, že mám nějakou potřebu furt se poohlížet po jakýsi alternativě, i přes to, že to tak není vůbec myšlený. nevim, jestli je to špatně že mě baví flirtovat a jestli je to špatně, že si posledních čtrnáct dní píšu s nějakým debílkem, kterej je jako v pohodě a konverzace ve finále o hovně, ale na druhou stranu mě to baví a pak se potkáváme v jednu ráno v hospodě a některý ty kecy jsou asi trošku zcestný, jakože "nevim jestli bych ti to měl říkát, ale fakt se mi líbíš," a já z toho mám napůl prdel a na půl mi to lichotí, jenže o pár židlí vedle sedí můj kluk a tváří se tak nasraně jako nikdy, že tu nebude sedět s debilníma čurákama zatimco já se ale bavim a tak jsem v pasti, nechce se mi domů ale nechci ho srát, protože jsem fakt ráda za to co mám (docela punchline btw) a nakonec se mi po cestě domů rozbrečí v tramvaji, s tim že žárlí, s tim že je mu na hovno a s tim, že si rok a -

duben
- a já fakt nevim, co jsem chtěla napsat.
vim jen to, že je zas všechno úplně jinak a taky vám řeknu malý tajemství: vždycky chci použít, že se všechno změnilo o 360 stupňů, jenže nikdy nevim jestli je to správně a neřiká se třeba 160 stupňů a nebo jenom 23 a jestli vůbec záleží na tom, jak moc se to otočilo a jestli jsem se náhodou neotočila já...

říkám si, že by bylo dobrý psát aspoň trochu pravidelně, ale to se asi nikdy nenaučim a na jednu stranu je to možná dobře, protože pokaždý když si čtu minulej článek, moje nálada a pohled na věc se jen během toho čtení stokrát změní, stokrát odložim notebook vedle sebe, stokrát si poposednu, stokrát se poškrábu a stokrát zapomenu, co jsem vlastně chtěla,.. zrovna před pár minutama jsem si lehla na záda, do vodorovný polohy, nohy mírně roztáhnout, čípek vložila do aplikátoru a aplikovala do pochvy a připadala si, jako naprostej idiot. už si ani nepamatuju, kdy jsem s močákem neměla problém, je to nekonečnej problém, občas někomu říkám, že mě to trápí a pak se mi dostane odpovědi, která zní asi tak, že "jo, to jsem měla jednou a nikdy víc bych nechtěla," a já mám pak zas slzy na krajíčku, protože se nemůžu ani v klidu vychcat, nemůžu si ani zašukat, protože to furt bolí, jsem z toho zoufalá já, je z toho zoufalej můj kluk a všichni můžeme bejt zoufalý dohromady.

zrovna píšu kamarádce, že poslední dobou vůbec neumim psát, že pokaždý něco rozepíšu a o pár vět později zjistim, že jsem najednou uněčeho úplně jinýho. a to je divný, protože tohle se mi děje jenom když mluvim, ne když píšu...

v pátek jsme zas s jinou kamarádkou byly na párty v crossu, jako zaměstnanec mám vstup zadarmo, tak jsem protáhla i kámošku a peníze který jsme ušetřily za vstupný jsme narvaly do drog. daly jsme si večer bez kluků, takže bylo docela komický, když jsme si zavřený na hajzlu daly minutu volání a obvolaly ty naše chlapáky, že je milujem a že je všechno dobrý. já jsem ale trochu podváděla, protože jsem tak nějak průběžně toho svýho informovala furt. tančit jsme byly přesně jednou, přibližně na dvě minuty, po kterejch se nám udělalo blbě, takže jsme celej večer seděly u stolu s jedním fakt roztomilým klukem, kterej tvrdil, že je fakt velkej pěstitel, vytáhl mokrej venek a vypadal, že to brko snad nikdy nesmotá. já už snad tři roky hulim hrozně málo, jen tak nějak příležitostně, protože mi to fakt nedělá dobře, takže si dám pokaždý třeba dva prásky a pošlu to dál, ale po těch drogách mám hroznou slinu. baví mě, jak mě emko nakopne, ale ta tráva zklidní a já jsem pak úplně debilní, jenže hrozně příjemnym způsobem. jsem třeba schopná vstát s tim, že se jdu vychcat a natočit vodu a když stojim ve frontě do kabinky, přemejšlim, co tu vlastně dělám... ale o drogách už dost, sice bylo fajn se po dlouhý době odreagovat, ale jelikož jsem zodpovědnej feťák, pár měsíců zas nechci nic ani vidět. se mnou ty drogy totiž vždycky hrozně zamávaj, jsem pak mimo ještě další dva dny, úplně vyčerpaná a neschopná cokoli dělat.

jak nad tim teď přemejšlim, tak jsem se zas úplně zasekla a ani netušim, k čemu jsem chtěla přeskočit teď, v mym životě se totiž furt nic neděje, láska, škola, práce a mezitim jen pendluju, všechno je více méně skvělý, jen když se občas opiju tak mi přepne a mám pocit že je něco špatně v mým vztahu, přitom je to všechno fakt skvělý, dokonce i kámošky záviděj ("vy spolu máte hrozně hezkej vztah, to je hrozně hezký kámo") a kámoši vám řikaj, že ste teplí a tak to má asi bejt. občas se mi do snu vloudí ex a nějaký divný paranoi, jakože stojim na zastávce a přísahám že na druhý straně ulice stojí, furt v těch stejnejch šedejch jeanech který nosí už třetim rokem, nebo když si třeba zalejvám čaj horkou vodou a najednou si vzpomenu, jak mě jednou hrozně něčim nasral. je to zvláštní, že se mi furt takhle loudí do podvědomí, myslela jsem totiž, že když to už bude rok, tak už to přejde, ale stejně se mi občas připomene. naštěstí mi pokaždý stačí otočit se na druhej bok, chytit za ruku mýho kudrnáče a vědět, že tentokrát jsem vážně v pohodě.


pátek 3. února 2017

never ending story

12. ledna 
tak se ti zas povedlo připomenout se mi, i když nevim jestli jsem to tak úplně chtěla, a hlavně teď nevim, jak to mám chápat, jediný co chápu dobře je to, co jsem udělala a jsem na sebe fakt pyšná, protože je mi úplně jasný, jak by to dopadlo... a tak jsem zas o něco víc ráda za svýho kluka, kterej pro mě udělá co jen chci.

kolem půlnoci mi píše ex, jestli neberu piko... opáčim co ty a pak už stojíme u mě před barákem na cigáru, já se směju tomu jak je nachcanej, ale zároveň jsem nervózní že po půl roce vidim člověka, s kterym to dopadlo prostě na píču a já se furt cejtila tak nějak ukřivděná a nebyla si jistá, jestli na to celý vlastně nechci radši zapomenout. jenže jsem nezapomněla a když nad tim zpětně přemejšlim, nějaký moje druhý já to všechno vodkejvalo jen za vidinou zadostiučinění nebo tak něco, protože si to jinak nedokážu vysvětlit. 

nejdřív to bylo v pohodě, srandičky a kecy jako jak se máš a co děláš, jsem novej člověk a dělám jen dobrý věci a pak se dobrý věci najednou nedějou. 
sedíme na chodbě baráku po druhý ráno, jen přítmí a my dva, cejtim ruku na koleni a pak na stehně a pak se nahejbáš, asi by to mělo skončit drsnym sexem ale já uhýbám a nechávám si dát pusu na tvář, dávám ti pryč ruku z mý nohy, ale stejně se jí dožaduješ, chytám tě za ruku a poslouchám jak chceš bejt se mnou, jak to nechápu a já tam jen sedim a prostě nevim jestli si děláš prdel, provádíš sociální průzkum nebo to jednou myslíš vážně a jsem z toho tak mimo, že vstávám, tahám tě na nohy a nutim tě ať se jdeš domů vyspat, ale to prej nejde, prej chceš bejt se mnou, prej hned ráno odejdeš a já zas nevim jak to brát, tak jen opakuju ať se jedeš vyspat, ty mi bereš hlavu do dlaní, prej jsem hrozně krásná a najednou jsem u zdi, dělej, jeď se domů vyspat, začínám bejt nervózní z toho všeho a pak už to začíná bejt jen bizár, říkáš, že si chceš vyhonit péro, sházim pryč a jen vidim jak je venku, tahám tě ven, světlo a všechno je zas úplně jiný, prej v pohodě, zavírám za tebou dveře a do teď nechápu, co se vlastně stalo.

o den později čtu vod tý tvý něco o zlomenym srdíčku a pak mi píše prostý promiň, jste se voba spletli vo půl roku ne... ale asi všechno dobrý, já jen dosáhla svýho zadostiučení že nic není dokonalý, že šlo třeba pokaždý o mně a i když to mohl bejt jen blbej vtip tak já obstála a teď tvoje nová holka může brečet dva roky stejně jako já, protože já mám teď na vrch a nejlepší na tom je, že už jsem asi vážně v pohodě, žádnej loutkař už neexistuje, protože tohle se mohlo stát pár měsíců předtim a já bych se asi zachovala jinak a teď bych na tom byla stejně jako dřív


3. února
článek mi leží v konceptech už nějakej ten pátek a já ani nevim, nevim co k tomu teď zpětně říct... asi tejden jsem měla pocit že bych mohla trochu stalkovat, ale po pár dnech mě to omrzelo stejně jako předtim a na chvíli jsem se pobavila nad tim, že sis mě zablokoval. a dál asi nic, jen mi zase lezeš do hlavy trochu víc než předtim, ale to celý se asi srovná.

poslední dny jsem furt hrozně namotivovaná něco dělat (just do it), ale vůbec nějak nevim co nebo jak a vlastně proč, takže jsem narvala pár kousků oblečení do skříně, zveřejnila nějaký básničky a hrozně odhodlaná něco napsat zjistila, že vlastně zas nevim co. furt se mi střídaj pocity spokojenosti s pochybností a nějak se s tim neumim poprat... v pátek jsme vedli s kamarádem hrozně hlubokou a dospělou debatu o tom, že už vůbec neděláme takový sračky jako dřív, že nás to sere ale zároveň nás hrozně sere že nás to sere, tak jsme si teda řekli že půjdem pít a v pět ráno odcházeli z druhýho pajzlu, ale vlastně jsem za celej večer měla tak čtyři rumy s colou a pivo, který mi už měsíce nechutná. někdy v prostředku ledna jsme si řekli, že bychom mohli něco pápnout a po krátký procházce a dvou kulatejch jsme stejně seděli na posteli a řešili sračky, tak vážně už nevim čim to je, že jsem furt vlastně asi znuděná, i přestože jsem si říkala že si momentálně žiju v takovym spokojenym stereotypu. nevim nevim nevim, usínám v pět ráno, ale stejně dělám hovno, protože nejsem schopná nic, můj život se skládá vlastně jen z mýho kluka, práce a pár kamarádu s kterýma občas někam zajdem, ale ve finále mě vlastně nebaví ani to, nebo spíš nenaplňuje. chtěla bych dělat velký věci, vést takový ty nekonečný debaty o životě a smrti a jinejch píčovinách a ne bejt každej víkend nasraná že zas spíme do tří odpoledne a pak si deme sednout někam na kafe jen aby se neřeklo. nejhorší na tom je, že když to beru tak nějak jednotlivě tak mě to nesere, ty kafíčka, válendo a fotbálky ve tři ráno jsou v tu chvíli dobrý, ale jako celek mi to prostě vadí a nebaví mě to.

tak se za měsíc třeba ozvu s tim, jak jsem změnila svět

čtvrtek 29. prosince 2016

přestala jsem psát blog a přestala jsem psát deník. taky jsem asi přestala být tolik smutná a tolik se stresovat, i když si nejsem jistá jestli to není jen momentální pocit. poslouchám coco rosie a čtu jedenáct minut a tohle celý ve mně vyvolává takový zvláštní pocity, ne špatný, ale ani ne úplně dobrý. 
chvíli jsem přemýšlela, že odkryju víc než jen svoje pocity, myšlenky a cítění, ale sabe samotnou v tý pravý podstatě, jméno, věk a vzhled, ale vlastně nechci. vlastně nechci, aby se vědělo kdo jsem, protože blog je něco, co píšu už tolik let a pořád se mě to nějakým způsobem drží, pořád jsem tady pro ty stejný lidi a asi to má svoje kouzlo, který nechci zahazovat. vlastně jsem i pár lidí skrze blog poznala a teď se nebavím ani s jedním z nich, ty řádky co píšou jako by se změnily, jako by přestaly být skutečný. do jaký míry to může bejt přetvářka a do jaký vážně píšeme to, co jsme?

kdybyste mě potkali na ulici, asi bych se vám nelíbila. změnila jsem se a začala jsem svým způsobem být povrchní, začala jsem se o sebe starat, mít ze sebe radost a tím i snad působit arogantně... ani nevím, co vlastně chci napsat, protože mám teď potřebu sdělit toho tolik.

vždycky jsem se hrozně vyžívala v takovym chvilkovym štěstí, jako dát si půlnoční cigáro, sednout si na vyhlídku a teď když přemýšlím nad tím jestli šťastná jsem, tak možná asi vlastně jo. štastná nějakym určitym stereotypem, prací, klukem ke kterýmu si každej večer můžu lehnout a ani jeden z nás nemá důvod být paranoidní, šťastná že můžu roztáhnout nohy a nebo taky ne, že můžu poslouchat že mě má někdo rád, chodit na pivo a bejt nějakým určitým způsobem fakt sama sebou, nebo tak něco

po čtvrtý ráno mi volal ex, já to ráno zjistila a přemejšlela jsem, jestli jsem ráda že jsem spala nebo vlastně ne, protože do tohohle mýho šťastnýho stereotypu se vždycky připlete právě on a já jsem pak smutná nebo nasraná úplně zbytečně, ale stejně by mě zajímalo co by se stalo kdybych ten telefon zvedla, jestli by to bylo jen opilý vyznání, nadávky a nebo blbej vtip, jestli bych konečně mohla říct naser si nebi zas přemejšlet nad tim, jaký to mohlo bejt. ale ve finále, ve finále jsem fakt ráda kde jsem a s kym jsem, i když mi kvůli tomu ze života zmizelo dost lidí, ale prostě pro mě nejsou dost dobrý, když se za ten půlrok neozval ani jeden z nich.
což mě přivádí k tomu, že už několik měsíců posledního z nich tahám ven, ale pořád se mi dostává záporný odpovědi, tak jsem se nasrala, protože mě přestalo bavit s ledovat že s NIMA někde je a nakonec to všechno skončilo slzama, po dlouhý době jsem se cítila fakt špatně

takže je to všechno se všim, z těch lidí mi nezbylo nic než příspěvky na sociálních sítích o tom jak se mají rádi, zatimco přede mnou se ještě všichni pomlouvali, házeli na sebe špínu a chovali se jak zvířata. pod naší fotkou s ex krátce po rozchodu přistál komentář, že spolu jsme byli hezčí a o x měsíců později mi spolužačka ukazuje fotku ex s tou jeho současnou, kde stejná osoba píše něco ve smyslu, že jsou nejhezčí pár... tak jen přemejšlim, jak ty lidi můžou takhle přemejšlet, když já mám problém oblíbit si věc, kterou jsem dřív nemusela nebo se usmát na člověka, kterej pro mě neexistoval

taky jsem hodně přemýšlela nad sexem a nad tím, jestli jsem vždy byla taková, protože já měla pocit že jo, jen s mým ex to bylo všelijaký až tragický a ve finále jsem nebyla schopná ničeho a teď si zas nedovedu představit, že by to snad někdy bylo jinak a nakonec jsem došla k tomu, že mi asi nezbejvá nic jinýho když se nejsem schopná dostat kam bych chtěla, když se nejsem schopná dostat nahoru, na vrchol, jak pak můžu mít tolik ráda sex, když vlastně ani neznám ten pocit zadostiučení, vlastně to ani nejsem schopná napsat, že mám problém a nevim co s nim.

jsem unavená, unavená přemýšlením nad vším možným a ani už nevím co psát, protože tohle je asi tak všechno, co mě napadlo a dál už prostě nic, protože se chci vrátit do svýho štastnýho stereotypu, večer si lehnout vedle svýho kluka a neřešit ani to, že prostě nemůžu

středa 19. října 2016

progress

asi je na čase teda konečne něco napsat, fakt jsem chtěla už hodněkrát, ale prostě nebyla schopná se k tomu dokopat... začala jsem si zase psát deník, ale je to takový divný, neumim už psát tou záznamovou formou ve smyslu kde jsem byla a co jsem dělala, takže se spíš jen furt dokola opakujou moje myšlenky, sem tam nasraný kecy o bejvalym a něco o současnym, ale více méně to vždycky končí tim jak jsem jako novej člověk, na všechno seru, jdu si za čim chci a pak se to stočí k tomu, kdo vlastně teda kurva jsem a na to si nejsem pořád schopná odpovědět, i když mám teda nějakou představu

ale o tom asi psát nechci, spíš jsem chtěla shrnout co se tak nějak událo během toho co jsem nepsala a ve finále to je hovno, i když jsem si teda uvědomila pár věcí a vážně jsem o něco lepší, ale o tom zas raději jindy... 

žiju, a žiju si vlastně docela spokojeně až na chvilkový výpadky kdy si řikám že tohle vlastně nechci, jako by to bylo celý špatně, až na chvilkový výpadky kdy si řikám že i přesto jak špatný to mohlo bejt tak MY, my jsme byli kurva dokonalý, až na chvilkový výpadky kdy pořád nechápu jak se to vlastně mohlo stát a tak když už si vzpomenu, věřim radši tomu co potřebuju

úspěšně jsem taky zvládla dokončit ročník i se všema enkama a musim uznat že to byla docela komedie, s tim co se teď děje u nás na škole fakt nechci mít nic společnýho, ale jako student se tomu vyhnout nemůžu, takže se jen občas hodně nevěřícně zasměju tomu, jak moc zkurvený to je, ha ha

a tim to asi zase koční, protože nemám úplně chuť zas psát že vidim nějakej osobní progress, protože to bych rovnou mohla psát o sluníčku, meditaci, čakrách a třetím oku (píčo)
ale na druhou stranu si svýho osobního progressu fakt cenim i přesto že může bejt neviditelnej, já sama se tim totiž posouvám pořád blíž k tomu pomyslnýmu, nechutně obřímu a růžovýmu neonovýmu nápisu JÁ


neděle 21. srpna 2016


vlastně jsme asi dokonalý, jsme to co jsem si vždycky určitym způsobem představovala, to, co jsem vždycky určitym způsobem chtěla a tak se teda chovám jako největší pokrytec ze všech... pokaždý když na ulici potkáváme pár tak konstatujem že se stejně rozejdou a pokaždý když se maj potřebu objímat a líbat smějem se, i když jsme ještě horší, vlasně nejhorší a tak hledáme vhodný místo kde si to rozdat tentokrát, kde se můžem chovat jako ty největší pokrytci

je skvělý projednou trávit čas s někym kdo se nebojí, kdo je schopnej chodit kam si zamaneš a udělat (ti) co si vymyslíš, obědy, večere, procházky, kafíčka, chodí za mnou do práce a za těch pár měsícu se mu toho povedlo víc než tobě za dva roky, asi bych měla bejt nejštastnějsí, měla bych se milt nejlíp a já se tak mám, ale ne přesně tak jak bych chtěla, nějak se to ve mně všechno totiž pere, chvíli se mám nejlíp a v druhou je mi do breku, sama sobě hledám záminky proč ne tenhle kluk, proč už nikdy žádnej chudáček i když tohle je úplně jiný, i když tohle je vlastně dokonalý, takže zatimco píšu  tyhle řádky nechávám se objímat a přemejšlim jak je možný cos to z mě udělal, kdy jsem se stala takovou pokřivenou osobností a nevim jestli to jsou snad komplexy z odmítnutí (zas a znovu), ale mám potřebu od sebe furt odhánět lidi, nechci nikoho a přitom všechny, vždyť i moji kamarádi radši pijou s tebou a mňe se ani nezeptali jak se mám. a mám se dobře, mám se asi nejlíp jak bych vlastně mohla, protože si konečne připadám jakože mě má někdo rád

chvílema mam takový záchvaty vzteku, křivdy a nenávisti a občas to končí slzama na hajzlu, ale furt vim že jsem v právu, já jsem ta dobrá, ta nejlepší a nejradši bych vyházela ven všechny screenshoty, všechny věci cos udělal a řekl špatně, protože toho bylo víc než si myslíš, víc než bys dokázal připustit, kolikrát sis nasral do huby a pak mě posral se záminkou že to děláš pro mě, pro dobro všech ostatních, pro to, že je to správný a všechny ty věci kolem, jenže tak to nefunguje a já nevěřim  že sám můžeš věřit tomu co tvrdíš když to už ani nedává smysl... vstávej, notak vstávej, vzbuď se a až se vzbudíš, tak jdi do prdele.

všemožně se snažim neřešit to, nestalkuju, nesleduju, nemluvim, nepíšu, trávim veškerej čas s člověkem s kterym mi je dobře, šukám i pětkrát za den, kouřim, moc nepiju, snažim se pravidelně jíst, pořád pracuju, hodně čtu a snažim se učit a přitom mi nedošlo, že jsem o tom ještě s nikym pořádně nemluvila, že jsem se z toho ještě pořádne nevypsala a tak jen sem tam trousim nejapný poznámky a neurčitý vysvětlení a teď jen čekám kdy se dostanu do bodu, kdy mi to začne bejt úplně jedno a věřim tomu že jsem na dobrý cestě, když jsem první dva tejdny nedokázala jíst a zhubla přes sedm kilo, teď se mám dobře a to mi stačí


čtvrtek 21. července 2016

do jakejch zkurvenejch paranoi se to dokážu dostat, to už neni možný

a tak se válim po zemi, válim se ve svejch vlastních sračkách a nemůžu se dostat ven, zatimco kolem mě jsou lidi který se jenom dívaj, dívaj se, některý se smějou a ty odvážnější si ještě kopnou a udělaj všechno pro to, abych se nikdy nedostala ven

funguje to?

tak mě šukej tak moc jak mě nenávidíš a nebo radši tak, jak já chci nenávidět teve a vlastně váš všechny, zasekla jsem sena místě ze kterýho nemůžu ven a přísahám že jsem už rok v depresi, nebo spíš jen nějakym naprosto zkurvenym maniodepresivnim období, nevim kdo jsem, zapomněla jsem to a nikdo kolem už asi taky netuší jáká jsem kdy mohla bejt a už vůbec ne jaká jsem teď, protože prostě asi nejsem

a furt škrtám lidi, furt je nechávám odcházet, přeju si aby odešli a jsem za to ráda, aspoň prvních pět vteřin než mi dojde že jsou chvíle kdy potřebuju bejt sebestředná, kdytu pozornost fakt potřebuju a vyhledávám jí, jenže všichni kolem mějsou přesně takový sračky, jako já nechci, jak vlastně jsem

ego v nebi ale stejně narážím na podlahu, tak mi řekni kdo kurva jsem já a kdo jsi kurva ty

čtvrtek 7. července 2016

mám pocit že je to den vo de dne horší,nevim co se stalo, co se pokazilo nebo proč mi najednou tak přeplo; ale tentokrát blbě, že zas přemejšlim nad věcma nad kterýma přemejšlet nechci, nechci přemejšlet nad tebou ani nad ní, nechci přemejšlet nad tim čim to je, že celej tenhle zkurvenej blog je vlastně vo tobě, vo tom jak tě nenávidim, miluju, nemůžu vystát a vysát a vůbec, jdi do prdele jestli si tohleto ještě čteš, ztrať se, protože já na to už nemám, nemám na to denně poslouchat tolik řečí o tobě, denně si číst tolik píčovin, denně vidět fotky, protože mi to lidi posílaj, zajímaj se a ptaj se a pod další roztomilou fotku s tvojí novou holkou (a mojí starou kamarádkou) se objevujou komentáře že mě lidi chtěj zpátky, že jsem chudák a že jsem lepší, ptaj se proč už to nejsem já

a já na to znám odpověď moc dobře, protože já jsem lepší a řeknu to, napíšu a dokážu ještě desetkrát, stokrát, tisíckrát, protože stojim o to aby si to lidi mysleli, aby to přesně takhle bylo, protože pro mě opravdu už nemá cenu zabírat se ničím a nikým, nemá cenu nic z toho všeho a tak radši napíšu deset nasranejch článků o tom, že jsem ukřivděná, zhrzená a ubrečená a pak budu zas dva měsíce v pohodě, protože je to lepší než cokoli, lepší než to řešit s lidma který to nezajíma a nebo to s nima řešit nechci, vlastně to nechci řešit s nikym jinym než s virtuální realitou, s lidma co mě čtou nevim kolik let a jsou ke mně blíž než kdokoli, já už nic řešit nebudu, řešit věci je vlastně špatně

mám dva blogy a uvědomila jsem si, že je vlastně relativně těžký je držet naživu a hlavně rozlišovat co kam můžu napsat, resp. co bych na veřejnej blog napsat neměla, protože mě znaj lidi a já si určitym způsobem potřebuju držet nějakej ksicht a předevšim soukromí, už dávno totiž nejsem člověk, kterej má potřebu všem všechno vykecat, jsou prostě věci který musí zůstat jen u mě, ani ne kvůli názoru ostatních, ale kvůli sobě samotný, kvůli tomu, že už nedopustim aby mě někdo posral a vedením si veřejnýho blogu, na kterej píšu spoustu věcí tomu vlastně opět zase zabraňuju, lidi maj pak pocit že do všeho viděj a mě baví to pozorovat

....

jak je možný, že si takovej malej ublíženej kluk, že jsem druhá holka kterou svlíkáš, ale přesně víš co číct, co udělat a kam šáhnout, jak je možný že tak skvěle šukáš že se začnu chlubit i kamarádkám, jak je možný že seš určitym způsobem všechno co chci, ale já si stejně každej den řikám že to nechci i když to asi neni pravda, jenže furt nejsem schopná posoudit, jestli bych to takhle opravdu chtěla i v jiný situaci, v situaci, kdy bys nebyl určitá náhrada

chceš mě.